Adam Martiník

Baví mě interakce s dalšími lidmi. Začal jsem svou "kariéru" jako programátor a tam moc lidí nepotkavám :)
Teď se věnuji koučování, truhlařině, mužství a životu. Je to pokaždé překvapení co se dozvídám a učím.

Většina lidí mě zná díky mé práci ve světě IT. Vytvořil jsem funkční systém v mezinárodní firmě, ve které vládl chaos. Jako vedoucí teamu jsem uznávaný předáváním díky zodpovědnosti vůči jednotlivcům a ochotou zjišťovat, jak mohu podpořit každého člena týmu. Mám nadání přeložit, co management požaduje do slov, kterým vývojáři rozumí a naopak.

Co už jen někteří lidé ví, že jsem dosáhl úspěchu vlastně ve všem, co jsem si zamanul. Úspěchu, který byl hnán vnitřním pocitem “nejsem dost dobrý”. Chtěl jsem někomu dokázat, že už dost dobrý jsem. Byl jsem mistr republiky v basketbale, hrál jsem na bicí v mnoha skvělých kapelách, pracoval jsem pro softwarové firmy po celém světě a stále to nebylo DOST. Naučil jsem se hledat důkazy, které mi připomínaly, co vše se mi nedaří. Když mě někdo pochválil, ani na okamžik jsem této chvále nevěřil a smetl ji ze stolu. Vůbec jsem si neužíval nic z toho, co jsem dělala, ale jen jsem se soustředil na budoucí výsledek. Když jsem se k tíženému výsledku dostal, bral jsem to jako normu a hned jsem se hnal dál. Nevěděl jsem však, že tuhle hru nemůžu vyhrát, dokud nebudu dost dobrý sám pro sebe.

Jako muž i jako informatik jsem se naučil, jak efektivně používat mozek a zároveň potlačovat emoce. Dlouhou dobu mi to bylo k užitku. Vydržel jsem mnoho velmi vypjatých situací, které ovlivnily tisíce uživatelů firem, pro které jsem pracoval. Kolegové, kteří se sami potýkali s velkým stresem, si ke mně chodili pro uklidnění. Toto neemoční nastavení mělo i svou daň. Nevěděl jsem, co chci, co potřebuji a co cítím. Myslel jsem si, že na vše musím dojít logicky. Chtěl jsem mít nad vším, co se děje, kontrolu až mě z toho mnohdy bolela hlava. Lidé v mém okolí mi říkali, že jsem nečitelný a já se cítil falešně. A pak jednou, když jsem byl vnitřně připraven, stačila jediná položená věta: “Přijal si své emoce?“