Marek Vodička

Ahoj,

mám radost, že se na mých kurzech chcete potkávat se dřevem a tím pádem také sami se sebou. Já se s ním před dvanácti lety setkal proto, jelikož jsem byl strašně nešikovnej, línej a nechtěl jsem se učit ničemu novému. V té době jsem si procházel zrovna parádní krizí 28. roku života: Poté, co mě nechala snoubenka, pro mě svět skončil a s žádnou ženskou jsem už nikdy nic nechtěl mít.

Během studia sociální terapie jsem si právě vybíral místo pro mou jednoletou zahraniční praxi, až lektorka školy vyslovila onu památnou větu: „Ty bys měl jít do Švédska, vonět ke dřevu.“

„Vždyť já neumím švédsky, umím anglicky a německy a jsem hrozně nešikovnej,“ odpověděl jsem vystrašen z představy z něčeho nového.

„No právě! Měl by ses učit nový jazyk. Jestli takhle nešikovnej zůstaneš, nebude tě žádná ženská chtít, jedině nějaká s jednou nohou,“ zněla drsná odpověď. To mě dožralo, ale za dva týdny jsem si už kupoval česko-švédskou konverzaci a smál se švédštině.

Dnes se díky štěstí a setkáním s machry řemeslníky živím uměleckou truhlařinou, s ženou vyrábíme originální dřevěné kliky, přírodní nábytek a máme radost z našich dvou synů. Ten starší je jako táta před změnou a ten mladší jako táta po změně, neboť život má obrovský smysl pro humor!

Žijeme v malé vesnici na okraji Českého ráje v malé komunitě našich přátel a těšíme se, až letos dostavíme náš slaměno-hliněný domek, který prý vypadá tak trochu jako z pohádky.

Kurzy řezbářství lektoruji  pátým rokem, většinou pro rodiče s dětmi (Vyřezáváme s dětmi aneb Tati, mami, chci s Tebou vyřezávat) protože mě baví přinášet dětem a rodičům společné zážitky. Jezdím do škol a na letní tábory, učitelům a učitelkám ukazuji, co mohou s dětmi vyrábět ze dřeva na školách.