Jan Burgert

Každá fotografie, kterou vytvořím, je jako autoportrét. Je v ní vepsáno spoustu o moji povaze, myšlenkách, aktuální náladě,... Vtip je v tom, že to můžu většinou vidět jen já. Je pravda, že i ostatní v tom často vidí, kdo jsem, ale zdaleka ne tolik jako to vidím sám. Jako když se díváte do zrcadla a všímáte se všech těch malých vad a domén, které ostatní pro nás tak překvapivě opomíjí. Jako fotograf jsem se učil roky porozumět vlastní práci. Ze začátku možná někteří viděli v mé práci více, než já sám. Však jsem taky neměl ani tušení, kolik o mě vypovídá. V tom to právě vězí, jelikož ve všem co tvoříme promítáme sami sebe a u fotografie to jde vidět snad více, než v jiných činnostech. V tom co se rozhodnu zachytit se skrývá to, co hledám, co mě fascinuje, to čeho mám příliš a čeho naopak nedostatek, promítá se tam, jakou iluzi reality si kolem sebe vytvářím. Tak se mi fotografie stala průvodcem na cestě poznání sama sebe.

Tolik kousek z mé cesty fotografa.

V profesním životě jsem něco jako psychohistorik (Isaac Asimov:), což znamená, že analyzuji společnost, souvislosti a okolnosti a pak to celé používám k tvorbě všemožných užitečných nesmyslů. Momentálně k tvorbě komunikačních formátů v reklamě.